Milí spolutrpící, škrábající se a svědící!

Chtěla bych vám nabídnout svoje zkušenosti, které jsem získala během deseti let svých intenzivních snah vyléčit se z ekzému. Vlastně jsem po celou tuto dobu nedělala nic jiného, než že jsem se pokoušela porozumět příčinám své nemoci a vyléčit se. Měla jsem pro to ideální podmínky - jsem svobodná, pracuji jako překladatelka a proto jsem nemusela chodit do zaměstnání, měla jsem v podstatě dostatek času, peněz a odhodlání, abych sama na sobě mohla vyzkoušet nejrůznější léčebné metody. Mám skvělé rodiče, kteří mi byli po celou dobu mého hledání oporou. Umím dobře anglicky, takže jsem mohla číst i zahraniční knihy a poznala jsem mnoho homeopatů, terapeutů a léčitelů z celé Evropy. Moje odhodlání bylo samozřejmě úměrné tomu, v jak hrozném jsem byla stavu. Těžkou formu ekzému jsem měla od tří měsíců věku, od tří let navíc i silné astma. Celý život jsem byla závislá na kortikoidních mastech a antihistaminikách, mnoho měsíců života jsem strávila po nemocnicích. Byla to hrozná beznaděj. Fyzické útrapy nemoci jsem snášela snad lépe, než ty, které způsoboval můj příšerný vzhled.  V 16 letech jsem skončila po sebevražedném pokusu dokonce v Bohnicích. Když mi bylo 23 let a po revoluci se otevřely všechny možné nové obzory, rozhodla jsem se vzít věci do svých rukou. Odešla jsem z Vinohradské nemocnice, kde jsem před tím strávila pěkných pár měsíců, s pevným odhodláním, že se tam už nikdy nevrátím. Tak jednoduché to ale nebylo. V nemocnici jsem od té doby skončila ještě několikrát, například s tuberkulózou. Léčila jsem se v Anglii, v Holandsku, u nás. Osm let jsem studovala homeopatii a zároveň jsem se jí i léčila. Oběhala jsem nespočet léčitelů, přečetla mnoho knih a udělala všechny myslitelné chyby, které člověk v zoufalství nemoci, bolesti a snahy věci změnit udělá. Celý proces trval mnohem déle, než jsem si vůbec na začátku dovedla představit. Nakonec se mi ale podařilo dosáhnout uspokojivého zdraví bez závislosti na jakýchkoli lécích, žiji "normální život", jak jsem si vždycky přála, vypadám dobře, i když zhoršení se občas ještě někdy dostaví. Chtěla bych teď nabídnout své zkušenosti těm, kteří třeba nemají tolik času a možností a zoufají si, že se jejich stav nikdy nezlepší. Já sama jsem důkazem, že i z velice těžké nemoci lze vybřednout, ale stojí to mnoho našeho vlastního úsilí a práce na sobě. To je cena, kterou musíme zaplatit za naději, kterou nám klasická medicína nenabízí.

Na tomto místě nabízím pouze značně koncentrovaný "výluh" mých zkušeností a snad i rad pro začátek.

 _________________________________________________________________________

1. Moje tělo je živý zázrak přírody

Především je třeba změnit přístup k vlastnímu tělu. Odcizili jsme se mu a považujeme je za jakýsi přístroj, který, když se pokazí, vezmeme k opraváři - lékaři, aby s "tím" "něco udělal" - něco vyřízl, odstranil, atd. Zkuste se ale zamyslet nad tím, jak neobyčejně složitý organismus vaše tělo představuje. Je to živý zázrak, jehož inteligence mnohonásobně převyšuje inteligenci vašeho vědomého já (ega). Zkuste si jen představit, kolik miliard buněk ve vašem těle neustále bezchybně spolupracuje, obnovuje se, odumírá, jak všechny orgány pracují ve vzájemném souladu, jak neobyčejně důmyslným orgánem je například vaše srdce či játra. Sedněte si na chvíli v klidu a pokuste se vnímat své tělo takto. Tělo pro vás dokáže pracovat a fungovat dokonce ještě i za neobyčejně obtížných podmínek - když je zbaveno určitých orgánů, v podmínkách oslabení těžkou nemocí, ve velice znečištěném životním prostředí. Jeho schopnosti přizpůsobit se však nejsou neomezené. Je - li dlouhodobě zneužíváno, nastává nemoc. Zkuste proto vnímat svou nemoc spíše jako signál těla, že došlo k velikému narušení jeho rovnováhy, které již není schopno zvládnout jinak, než vyvoláním nemoci. V jeho úsilí nastolit rovnováhu a harmonii mu spíše pomáhejme, než abychom mu byli překážkou. Začněte tím, že se budete učit mít své tělo v úctě a spolupracovat s ním, spíše než ho považovat za vašeho nepřítele, který vás neustále týrá a znemožňuje vám dělat to, co vy byste rádi.

Pokud je vaše tělo nemocné, dává najevo, že v důsledku oslabení životní síly (nebo chcete - li nějakého orgánu nebo funkce) se již nedokáže přizpůsobit těm podmínkám, ve kterých je a že potřebuje vaši pomoc. Čím déle nemoc trvá a čím více je v organismu zakořeněna, tím hlubší radikálnější a komplexnější změny bude třeba provést, aby mohlo nastat uzdravení. Protože tyto celkové změny na několika vzájemně provázaných úrovních není možné udělat naráz (člověk se nemůže změnit ze dne na den - změna životního způsobu, hodnot, způsobů jednání a chování a v neposlední řadě obnova tkání a regenerace poškození, trvá nějakou dobu, vyžaduje nové přizpůsobení), léčení a uzdravování může trvat delší dobu. Nečekejte proto, že se váš stav zlepší naráz, přes noc. V situaci akutního zhoršení však lze, pokud se podaří zjistit jeho příčinu a člověk je schopen účinně jednat, dosáhnout úlevy poměrně rychle. Problém je ovšem v tom, že v případě ekzému mohou příčiny zhoršení pocházet z mnoha zdrojů - může to být znečištěné životní prostředí, strava, ale často a hlavně to bývá psychika. Proto je velice důležité vybudovat si takový vztah k vlastnímu tělu, kdy se naučíme být vnímaví k jeho signálům ještě dříve, než propuknou silněji ve formě symptomů nebo zhoršení stavu. K tomuto se v dalších bodech ještě vrátím.

2.  Péče o duši

Dnes je již přesvědčivě dokázáno, jak mohutně ovlivňuje psychika imunitní systém člověka. Stačí si například přečíst práce psychiatra Viktora Frankla, který přežil koncentrační tábor, o tom, jak velkou roli hrála psychika v tom, kteří vězni onemocněli a přežili a kteří ne. Další případy (např. vyléčení lupenky během jednoho dne vyzpovídáním se z bolestných vnitřních konfliktů) uvádí velký švýcarský psychiatr C.G. Jung ve čtvrtém díle svých vybraných spisů, které právě vyšly v českém překladu.

Vazba je samozřejmě vzájemná - bolest těla negativně ovlivňuje psychiku a naopak, takže se dostáváme do bludného kruhu, který jistě všichni znáte. Pozitivní city a pocity naopak pozitivně ovlivňují imunitu. Můžeme tedy pro své tělo (a léčení ekzému) mnoho udělat, budeme - li pečovat o svou duši. Přecitlivělost ekzematiků na vnější vlivy, která je podle mého názoru alfou a omegou této nemoci, se týká i přecitlivělosti psychické a jde s ní ruku v ruce. Obojí lze jinými slovy charakterizovat jako malou odolnost psychickou i fyzickou, čili poruchu imunity. To, co zdravému člověku nevadí, vyvolává u ekzematika přehnanou reakci na úrovni těla nebo psychiky. Kladnou stránkou toho však může být zvýšená vnímavost. Dopřejte proto svojí duši co nejvíce uspokojujících zážitků - choďte do přírody, obdivujte ji, použijte svou vnímavost na to, že si budete všímat a obdivovat se její kráse. Obklopte se krásnými věcmi, vytvořte si útulný prostor ve vašem domově. I tyto malé věci mohou udělat velmi mnoho. Obrovskou důležitost má péče o vztahy s druhými lidmi. Neuspokojivé vztahy a napětí mohou být samy o sobě jednou z hlavních příčin onemocnění nebo zhoršení stavu nemoci a taky jí v mnoha případech (jako např. můj vlastní) jsou. Můj i Váš povzdech je v tomto případě namístě, protože tady se opravdu jedná o dlouhodobé problémy a procesy a někdy toho prostě mnoho nenaděláme. Péče o duši ale neznamená nutně snahu o nějakou nápravu - právě naopak - spíše být otevřenější a vnímavější vůči tomu, co duše chce nebo proti čemu se tak vehementně bouří a pokud je to možné, dopřávat jí prvého a chránit před druhým. Jinými slovy - naučit se nejít proti sobě i za cenu, že někoho zraníme, že se budeme bát, že nás někdo opustí, nebo že budeme muset něco změnit. Někdy stačí, když prostě vyjádříme své pocity, které za nás jinak "viditelně" vyjadřuje naše kůže. Tohle je někdy jednou z nejtěžších věcí. Když však jednou zjistíme, že nejenže nám to může pomoci fyzicky (zlepšením ekzému), ale že otevřené vyjádření citů, konflikt a následné vyjasnění situace povede k většímu sblížení s danou osobou, budeme příště mít již více odvahy to udělat. Jedná se o věci, které se člověk učí celý život. Určité formy psychoterapie, jako například Gestalt terapie, těmto metodám učí a dokáží člověka na konfliktní, zraňující či jinak náročné situace v běžných mezilidských vztazích velice účinně připravit.

3. Velkou roli u ekzémů hraje strava.

Přesvědčila jsem se, že jedním z mechanismů, proč vzniká vyrážka je, že se tělo touto zoufalou poslední cestou snaží zbavit škodlivin, kterými je zavaleno a v důsledku oslabení orgánů, zodpovědných za odstraňování škodlivin z těla (většinou jater, ledvin, ale i plic) se jich neumí zbavit normální cestou. Spousta toxinů se pak dostává ven přes kůži, což zřejmě vyvolává známé dráždění atd… (podobný mechanismus zřejmě funguje i u lupénky). Proto velice pomůže, pokud svému metabolismu odlehčíme a nebudeme ho dále zahlcovat potravinami, se kterými si neumí poradit, nebo které jsou vyloženě škodlivé, a naopak dodáme tělu dostatek takových živin, které nutně potřebuje ke své obnově. Toto téma je velice široké, proto bych chtěla jen zmínit svou zkušenost. Snaha o nějakou drastickou a dokonalou dietu typu makrobiotiky by jistě, kdyby se jí podařilo dodržovat, vedla k výsledku, ale nemocný člověk prostě často nemá energii ani možnosti se zabývat jen tím, co jí a jak co vaří. Navíc trauma z toho, že je tím vyloučen ze společenského života a nemůže si dát v restauraci s přáteli jídlo může být pro jeho duši a tělo horší zátěž, než méně "dokonalá" dieta. V každém případě, pokud vám mohu radit, si vždycky zvolte takové diety a léčebné postupy, které budete schopni alespoň po nějakou dobu dodržovat, jinak se budete akorát mučit výčitkami, že jste zase selhali a zase to k ničemu nevedlo (moc dobře to znám), a mučit se je to poslední, co potřebujete. Sama mám tu zkušenost, že člověk s tím, jak vzrůstá jeho ochota něco pro sebe udělat a také úcta k sama sobě a svému tělu, je schopen se něčeho v dietě vzdát mnohem bezbolestněji. Není to totiž otázka vůle, ale uvědomění. Když budu naprosto jasně vědět, že had, kterého držím v ruce, je jedovatý, prostě ho pustím, nebude mě to stát žádné úsilí.

Změna stravy musí zahrnovat dva vzájemně související kroky - odbourání nejhorších škodlivin a dodání látek, které nemocné tělo nezbytně potřebuje ke své obnově. Mnoho autorů se shoduje, že ekzémy a alergie jsou "způsobeny" přemírou konzumace živočišných bílkovin. Já si spíše myslím, že náchylnost k onemocnění ekzémem tu již je (oslabení životní síly, jejímž následkem je např. oslabený imunitní systém a dále játra, ledviny, žlučník a střeva). Pokud ale tělu vytvoříme co nejlepší podmínky - tj přestaneme jíst ty potraviny, se kterými si nejméně umí poradit, bude schopno toto své oslabení vykompenzovat jinak a symptomy na kůži se nemusí objevit, nebo alespoň ne v takové míře. Zkuste tedy hlavně:      

                                                           nejezte žádné uzeniny

                                                            nejezte vepřové a hovězí maso

                                                           nepijte alkohol

jezte co nejméně potravin konzervovaných, přibarvovaných a chemicky upravovaných.

místo masa jezte hodně ryb

místo cukru melasu, nebo alespoň střídat - tedy v kavárně cukr, doma v soukromí melasu

co nejvíce vařené i čerstvé zeleniny

Toto je schopen dodržet každý, kdo se začne mít alespoň trochu rád. Bez toho, že by člověk skoncoval s návyky a chováním, které mu škodí, je podle mého názoru vyléčení nemožné.

Já jsem dosáhla velice výrazného zlepšení svého stavu pouze tím, že jsem přestala jíst uzeniny a hovězí a vepřové maso. Nepiju alkohol a nekouřím, nejím čokoládu a málokdy si dám kafe. Pro někoho možná bude zapotřebí udělat ještě radikálnější řez a omezit například mléčné bílkoviny, med, ocet a citrusy. V každém případě však začněte s takovou dietou, která vás příliš neomezí, ale jejíž účinky na druhé straně pocítíte zlepšením na kůži. Je těžké najít v tomto rovnováhu, to si uvědomuji.

Na druhou stranu, čím je na tom člověk lépe, tím více má energie a je schopen a ochoten jít ještě dál - například jíst hodně vařených obilovin  (nejlepší jsou jáhly - dají se vařit místo rýže a jejich příprava nezabere mnoho času) a špaldové kroupy (jejichž příprava je také velmi jednoduchá), zeleniny a potravin, které u nás přirozeně rostou a nejsou předem dehydrované, upravené a podobně znehodnocené. Tím už jsme se vlastně dostali k tomu, jaké látky tělu dodávat, aby se lépe vyrovnávalo s nemocí, případně se bylo schopno obejít bez vyvolávání vyrážek:

V různé literatuře jsem se dočetla, že ekzematikům chybí mnoho důležitých minerálů a jejich tělo má zvýšenou potřebu některých speciálních látek, jako je například kyselina linolová a gama - linolenová. Pokud jde o minerály, osvědčila se mi třtinová melasa, která obsahuje celou škálu minerálů a stopových prvků v rostlinné a tedy snadno vstřebatelné formě. Nejlepším zdrojem výše zmíněných esenciálních mastných kyselin je pupálkový olej. Obojí se mě osobně velmi osvědčilo.

4. Dalším důležitým bodem je vnitřní očista těla.

a) Existují nejrůznější způsoby, z nichž mě se nejlépe osvědčila správně vedená hladovka se zeleninovým vývarem a šťávami. Tímto způsobem lze často dosáhnout pronikavého zlepšení stavu ekzému v krátké době.

 Hodně také pomůže provést očistu střev (obyčejný klystýr). Očistu střev lze provést i podáváním balastních látek, které na sebe naváží toxiny ze střeva, jako je například ajurvédický přípravek "Psyllinum powder". Nic z toho neprovádějte dřív, než si přečtete příslušnou literaturu - např. Mudr. Vilma Partyková - Hladovění pro zdraví.

Zvolte si jednoduché procedury, které budete schopni dodržovat a provádět. Ne každý je schopen každé ráno si dělat klystýr. Každý ale může vypít večer prášek s rozpuštěným psyllinem nebo odvarem z rebarbory apod.

b) Dalším výborným očistným prostředkem je sauna, pokud ji snášíte. Nebojte se pocení, které obvykle ekzém hrozně zhorší. Tím, že se celé tělo i pokožka prohřeje, se urychlí její metabolismus a všechno, co by se vám jinak nejspíš vyrazilo na kůži, dostanete ven potem.

Když jsem poprvé byla v sauně, hrozně mě překvapilo, že mě druhý den ráno neotékaly a nesvědily oči ani kůže. Začala jsem chápat, jak důležité je pro zlepšení ekzému "popohnat" zpomalený metabolismus a pomoci tělu očistit se pocením.

c) Podobně důležitý je pohyb na čerstvém vzduchu. Mechanismus je podle mého soudu stejný jako u prohřátí v sauně. Pohybem se zrychlí metabolismus a tím i vylučování škodlivin z těla. Nechoďte se potit do posilovny nebo na aerobik, ale raději jezděte na kole nebo běhejte v lese. Potřebujete se pořádně nadýchat čerstvého vzduchu a zapotit se. Choďte po horách, po lese, všude, kde je čistý vzduch a krásná příroda a obdivujte se jí. Zklidníte se, přijdete na jiné myšlenky a načerpáte velkou uzdravující sílu. Nebojte se fyzické námahy a zátěže, ale nepřepínejte se v tom smyslu, že byste chtěli závodit nebo si dokazovat, co ještě zmůžete a dokážete. Nejde o to, abyste podali nějaký výkon, ale abyste potěšili své tělo přirozeným pohybem, který mu dělá dobře, a svou duši pohledem na krásnou přírodu.

Když už jste v lese, neřešte pracovní nebo osobní problémy, ale obdivujte stromy a kytky. Dostanete se tím zpátky do kontaktu s živou přírodou, jejíž životní síla je nakonec to, co léčí.

Přemýšlela jsem hodně o tom, proč je v dnešní době tolik ekzematiků, alergiků apod. Jsme všichni lidé, kteří jsou zvýšeně citliví na prostředí kolem sebe, a obzvláště na prostředí znečištěné. Slyšela jsem už mnoho příběhů, jak ekzematici, astmatici či alergici odjeli na výlet tu k jezeru Bajkal, tu do Rumunských hor, do íránských pouští, a po alergii či ekzému nebylo ani stopy. Vrátil se s jejich návratem do Prahy. O souvislosti mezi tímto onemocněním a znečištěným životním prostředím tedy není pochyb. Jistě jste to pocítili sami na sobě, u mě se to projevuje výrazně - jsem v tomto jako barometr. Celé to ale jistě není samo sebou. Rodí se tolik lidí, citlivých vůči prostředí kolem sebe. V poslední době si myslím, že to může být reakce na to, jak necitlivě se k přírodě jako lidstvo chováme. Uvědomte si, že vy jste ten kanárek v dole, ten, komu tato situace způsobuje skutečná muka, ten, komu to vadí. A že jsme to zase asi nejspíš my, kdo, alespoň v rámci svých možností, může na tuto situaci upozorňovat nebo s ní ve svém vlastním okruhu působnosti něco zkusit udělat. Vždyť jsme to my, na kom je to vidět - ostatní se na znečištěné životní prostředí ještě jsou schopni adaptovat, my už ne. A čím dál víc dětí už také ne. Nás to trápí, my musíme něco dělat, alespoň si být situace vědomi, vážit si přírody, milovat ji a pečovat o ni tam, kde sami můžeme.

5. Posilování nemocných vnitřních orgánů pomocí přírodních prostředků

Často není jasné, který vnitřní orgán nebo soustava je zodpovědná za to, že daný člověk trpí ekzémem. Většinou se jedná o soustavu funkčních poruch a není snadné určit, které orgány se na vzniku ekzému nejvíce podílí. Většina léčitelských autorit se shoduje v tom, že se obvykle jedná o postižení nebo nedostatečnou funkci (oslabení) jater nebo ledvin. V každém případě proto doporučují pití tzv. krev čistících čajů. Za sebe musím říci, že jsem nikdy nedosáhla žádných úspěchů ani s jednou čajovou směsí, doporučovanou různými autory, a vyzkoušela jsem jich několik. Příslušnou literaturu je snadné sehnat, ráda ji všem doporučím a poradím, kde věci najít. Každý bylinář má totiž většinou svou oblíbenou či zaručenou čajovou směs, takže se na tomto místě nebudu podrobně rozepisovat o jednotlivostech. Navíc v tomto případě každému člověku pomáhá něco jiného podle toho, kde je zrovna u něj zakopaný pes.

Chtěla bych se však zmínit o tom, že nakonec jsem byla úspěšná s přípravkem Regalen, který je speciálně zaměřen na posílení a detoxikaci jater a žlučníku. Výsledek byl (ovšem v kombinaci s ostatními opatřeními - dieta, životní styl, psychika - jak jsem psala výše) výborný.

6. Práce sama na sobě - práce s psychikou

Mým největším překvapením na cestě za uzdravením bylo zjištění, do jak hluboké míry může psychika ovlivňovat můj zdravotní stav. Je snad nejdůležitějším faktorem zhoršení či zlepšení ekzému, který jsem zatím odhalila. Chtěla bych se vám svěřit s jistou situací, která mi v tomto smyslu otevřela oči. Stalo se, že mě moje terapeutka z Amsterdamu po telefonu upozornila na určitou věc v mém životě, které jsem si nebyla vědoma nebo jsem ji nechtěla vidět (ze strachu!) a v jejímž důsledku se mi postupně během několika dní udělal příšerný herpes po celém těle. Teklo ze mě tolik hnisu, že jsem se v noci lepila hlavou k polštáři a tělem k pyžamu. Bylo to tak hrozné, že jsem se chystala do nemocnice, ale chtěla jsem ještě se svou terapeutkou mluvit. Stačilo, aby mě po telefonu navedla k tomu, že jsem si situaci uvědomila, aby mi po vydatném pláči odpuchly naprosto zalepené a nepoužitelné oči, po dvou hodinách mi přestalo všechno hnisat, ještě ten den jsem určité věci změnila, udělala to, z čeho jsem měla hrůzu, ale co mi zároveň způsobovalo řečené potíže, a do večera bylo po herpesu. Takových, i když ne vždy tak výrazných, případů jsem během své intenzivní terapeutické práce na sobě zažila více. Přesvědčila jsem se "na vlastním těle" o tom, že kořeny ekzému mohou být hluboko v duši. Myslím si proto, že by lidem trpícím ekzémy mohlo velice prospět, kdyby se podle svých možností pustili do práce na své psychice, pokud vypozorovali, že i ona může mít výrazný podíl na zhoršení či zlepšení stavu jejich nemoci. Budou k tomu potřebovat dobrého terapeuta - je velice důležité, aby měl terapeut sám zkušenost s hlubokými psychickými procesy, jinak nemůže nikoho po těchto temných a náročných cestách provázet. A už vůbec ne člověka, jehož duše se tak intenzivně projevuje navenek prostřednictvím těla, jako tomu bývá u lidí, které trápí ekzém.

Často je tomu tak, že zhoršení nemoci na kůži signalizuje dříve, než si naše vědomé já je schopno situaci uvědomit, nějaký vnitřní rozpor nebo problém, který nejsme na vědomé úrovni schopni řešit, nebo se ho vůbec bojíme pustit do vědomí či se na něj byť i jen podívat. Pak je třeba v první řadě věnovat těmto příznakům pozornost, vnímat a pokusit se rozpoznat, co to je, co nechceme či nemůžeme či se bojíme vidět, cítit, nebo udělat. Pokud tuto psychickou příčinu neodstraníme, nepomohou nám většinou žádné kortikoidy, ale ani hladovky, diety a byliny. Alespoň taková je moje zkušenost. Ze začátku, než v tom získáme určitý cvik (no, často i později, čehož jsem sama dokladem), budeme potřebovat pomoc někoho druhého, abychom tuto svou "slepou skvrnu" objevili. Dobrý terapeut nebo kamarádka jsou v těchto případech neocenitelnými pomocníky. Sami si totiž těžko dáme potřebnou zpětnou vazbu. Často jde o natolik bolestné záležitosti (myslím psychicky), že je skrýváme sami před sebou a raději mokváme, hnijeme a škrábeme se, než bychom se na ně podívali.

Schopnost vnímat tyto signály našeho těla a dešifrovat je lze vypěstovat a naučit se ji a zhoršení ekzému tak předcházet. Nebo alespoň nenechat věci dojít tak daleko, že skončíme v nemocnici. Často se to nepovede, ale i kdyby se vám jen několikrát podařilo odvrátit vaše hrozná muka větší pozorností vůči projevům vaší duše, stojí to za to.

Toto poznání jsem nabyla velice draze. Jednak ve smyslu fyzické bolesti, kterou jsem musela projít, než jsem pochopila. A také jsem několik let dojížděla do Amsterdamu a platila terapeutce, která mě tomuto chápání a vnímání naučila a upozornila mě na celý mechanismus. Považuji proto za velice důležité, aby se jakkoli nemocní vnímání signálů svého těla učili, a aby zvážili možnost silného propojení tělesných příznaků se stavem své duše, která se jejich prostřednictvím může snažit něco sdělit. Ušetřili by si tím mnoho utrpení a prohloubili poznání sebe sama a zázraku života vůbec.

 7. Duchovní práce

Sice píši o jednotlivých léčebných postupech a prostředcích odděleně v bodech, ale činím tak pouze pro přehlednost. Naopak jsem přesvědčena, že léčení musí být opravdu celostní a pokrýt všechny zmíněné úrovně a oblasti.

Vrcholem léčebné práce, alespoň pro mne, bylo duchovní léčení. Až poté, co jsem našla a upevnila svůj vztah k Bohu se můj zdravotní stav opravdu stabilizoval a mohla jsem věřit, že tato stále se zlepšující situace vydrží.

Principem duchovního léčení, proto o něm píši nakonec jako o završující fázi léčby, je, že dokážeme předat svou nemoc a své problémy vyšší síle a důvěřujeme, že nám přinese uzdravení a vyléčení.

Na první pohled to zní jednoduše, pro mě to však vůbec jednoduché nebylo. Proto o tomto typu léčení píši až na konec. Je ale možné, že mnohým z Vás naopak odevzdat se Bohu nebude činit nejmenší potíže a pak se jedná o cestu nejrychlejší a také nejúčinnější, protože přichází přímo od pramene. "Bůh je největší lékař", je výrok, který se můžeme dočíst ve spisech mnoha duchovních i léčitelských autorit, např. Paula Bruntona, Edvarda Cayceho a dalších.

Duchovní léčení v naší zemi lze zažít např. v kruzích přátel Bruno Groninga, kam v současné době sama chodím. Bruno Groning byl duchovní léčitel, který žil v letech 1906 - 1959 v Německu a byl schopen předat lidem léčivou sílu a naučit je, jak mohou tuto léčivou sílu od Boha sami přijímat. Podmínkou je duševní obrat člověka a důvěra ve vlastní vyléčení.

Techniky duchovního uzdravování také názorně popisuje ve své knize "Uzdravování sama sebe" Paul Brunton, člověk, kterého za svého duchovního učitele považovali např. manželé Tomášovi.

Kniha je stále k dostání v knihkupectvích, nebudu proto dopodrobna líčit, jak postupovat. Jedná se o vyvolání představy bílého světla, životní síly přírody, která všechno oživuje a prostupuje, a jejího zaměření na léčení našeho nemocného těla. Sama však musím říci, že se mi práce s touto technikou zatím příliš nedaří, ačkoliv ji zkouším praktikovat už hodně let (i když kdo ví, co vlastně nakonec působí). Pro ty z vás, kdo jsou dostatečně vytrvalí a udrží své tělo uvolněné a v klidu déle než pár minut, ji zde zmiňuji.

Všem, kdo jsou toho schopni, doporučuji, aby prostě svými slovy a podle toho, jak to cítí, prosili každý den Boha za své uzdravení. Budete - li důvěřovat, výsledek se jistě dostaví.

O autorce:

Jmenuji se Veronika Kreslová, je mi 33 let. Vystudovala jsem filozofickou fakultu UK, český a anglický jazyk a literaturu. Již osm let tlumočím kurzy homeopatie, které pořádá Česká lékařská homeopatická společnost. Živím se překlady a učením angličtiny. Studuji třetím rokem psychologii a sociální práci na Masarykově univerzitě v Brně. Mým profesním cílem je pracovat jako psychoterapeut a pomáhat chronicky nemocným.